Naše sluneční soustava, složení a zajímavosti

Planetární systém, který nazýváme naším domovem, se nachází ve vnějším spirálním rameni galaxie Mléčné dráhy. Sluneční soustava se skládá z naší hvězdy, Slunce, a všeho, co je k němu gravitačně vázáno. Jsou to planety Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Trpasličí planety, jako je Pluto, desítky měsíců, milióny planetek, komet a meteoritů.

Mimo naši sluneční soustavu je spousta dalších planetárních soustav. Doposud jsme objevili tisíce planetárních systémů obíhajících okolo jiných hvězd v Mléčné dráze. Předpokládá se, že většina ze stovek miliard hvězd v naší galaxii má své vlastní planety. Galaxie mléčná dráha je jen jednou ze 100 miliard galaxií ve vesmíru. Další a další planety jsou stále nalézány.

Vypadá to, že žijeme ve vesmíru plném planet z nichž na některé z nich možná nalezneme život.

Název

Ve vesmíru existuje mnoho planetárních soustav podobných té naší, v nichž planety obíhají kolem hostitelské hvězdy. Naše planetární soustava se jmenuje „sluneční soustava“. Naše Slunce se jmenuje Sol, podle latinského slova pro Slunce „solis“, a všemu, co se Sluncem souvisí, říkáme „sluneční“.

Velikost a vzdálenosti

Naše sluneční soustava se rozkládá mnohem dále než osm planet, které obíhají kolem Slunce. Do Sluneční soustavy patří také Kuiperův pás ležící za oběžnou dráhou Neptunu. Jedná se o řídce osídlený prstenec ledových těles, téměř všechna jsou menší než nejznámější objekt Kuiperova pásu – trpasličí planeta Pluto.

Co je Pluto

Za okrajem Kuiperova pásu se nachází Oortův oblak. Tento obří kulovitý obal obklopuje naši sluneční soustavu. Nikdy nebyl přímo pozorován, ale jeho existence se předpokládá na základě matematických modelů a pozorování komet, které z něj pravděpodobně pocházejí.

Ortův oblak tvoří ledové kusy vesmírného odpadu – některé větší než hory – obíhající kolem našeho Slunce ve vzdálenosti až 1,6 světelného roku. Tento obal z materiálu se rozkládá  v okolí od 5 000 astronomických jednotek do 100 000 astronomických jednotek. Jedna astronomická jednotka (AU) je vzdálenost od Slunce k Zemi, tedy asi 150 milionů kilometrů. Ortův oblak je hranicí gravitačního vlivu Slunce, kde se obíhající objekty mohou otočit a vrátit se blíže k našemu Slunci.

Heliosféra Slunce nesahá tak daleko. Heliosféra je bublina vytvořená slunečním větrem – proudem elektricky nabitého plynu vanoucího ze Slunce všemi směry. Hranice, kde je sluneční vítr náhle zpomalen tlakem mezihvězdných plynů, se nazývá terminační ráz. Tato hranice se vyskytuje mezi 80-100 astronomickými jednotkami.

Dvě sondy NASA vypuštěné v roce 1977 překročily terminální šok: Voyager 1 v roce 2004 a Voyager 2 v roce 2007. Voyager 1 přešel do mezihvězdného prostoru v roce 2012 a Voyager 2 se k němu připojil v roce 2018. Bude však trvat ještě mnoho tisíc let, než oba Voyagery opustí Oortův oblak.

Měsíce

V naší sluneční soustavě je známo více než 200 měsíců a několik dalších čeká na potvrzení objevu. Z osmi planet jsou Merkur a Venuše jediné, které nemají žádné měsíce. Obří planety Jupiter a Saturn vedou v počtu měsíců naší sluneční soustavy. V některých ohledech se roje měsíců kolem těchto světů podobají miniaturním verzím naší sluneční soustavy. Pluto, menší než náš Měsíc, má na své oběžné dráze pět měsíců, včetně Charonu, měsíce tak velkého, že se Pluto kymácí. I malé planetky mohou mít měsíce. V roce 2017 vědci zjistili, že planetka 3122 Florence má dva malé měsíce.

RODINNÝ PORTRÉT SLUNEČNÍ SOUSTAVY

Těchto šest barevných snímků s úzkým úhlem záběru bylo pořízeno z vůbec prvního „portrétu“ sluneční soustavy, který pořídila sonda Voyager 1, jež se nacházela více než 4 miliardy kilometrů od Země a asi 32 stupňů nad ekliptikou. Kredit: NASA Planetary Photojournal

Formování

Naše sluneční soustava se zformovala asi před 4,5 miliardami let z hustého oblaku mezihvězdného plynu a prachu. Oblak se zhroutil, pravděpodobně v důsledku rázové vlny blízké explodující hvězdy, tzv. supernovy. Když se tento oblak prachu zhroutil, vytvořil sluneční mlhovinu – rotující, vířící disk materiálu.

V jejím středu gravitace přitahovala stále více materiálu. Nakonec byl tlak v jádře tak velký, že se atomy vodíku začaly slučovat a vytvářet helium, čímž se uvolnilo obrovské množství energie. Tím se zrodilo naše Slunce, které nakonec shromáždilo více než 99 % dostupné hmoty.

Hmota ve vzdálenějších částech disku se také shlukovala. Tyto shluky do sebe narážely a vytvářely stále větší a větší objekty. Některé z nich se zvětšily natolik, že je gravitace zformovala do koulí a staly se z nich planety, trpasličí planety a velké měsíce. V jiných případech se planety nevytvořily: pás asteroidů je tvořen kousky rané sluneční soustavy, které se nikdy nemohly zcela spojit v planetu. Z dalších menších zbytků se staly asteroidy, komety, meteoroidy a malé nepravidelné měsíce.

Struktura

Pořadí a uspořádání planet a dalších těles v naší sluneční soustavě je dáno způsobem, jakým sluneční soustava vznikla. Když byla sluneční soustava mladá, nejblíže Slunci odolával žáru pouze kamenný materiál. Z tohoto důvodu jsou první čtyři planety – Merkur, Venuše, Země a Mars – terestrické planety. Všechny jsou malé a mají pevný, skalnatý povrch.

Mezitím se ve vnějších oblastech mladé sluneční soustavy usadily materiály, které jsme zvyklí vídat jako led, kapalinu nebo plyn. Gravitace tyto materiály přitáhla k sobě, a právě tam najdeme plynné obry Jupiter a Saturn a ledové obry Uran a Neptun.